Básne Jaroslava Seiferta

Život Jaroslava Seiferta

Jaroslav Seifert (23. 9. 1901, Praha – 10. január 1986, tamže) bol český básnik, spisovateľ a prekladateľ, laureát Nobelovej ceny za literatúru (1984).

Mladosť

Narodil sa do chudobných pomerov v dnešnej Bořivojovej (vtedy Riegrovej) ulici na pražskom Žižkove (dom čp. 816/104) a bol pokrstený 5. októbra ako Jaroslav Václav. Na rodnom dome je umiestnená pamätná tabuľa. Jeho otec, pôvodne úradník, potom nie príliš úspešný obchodník s obrazmi a rámami a neskôr robotník, bol „uvedomelý socialista“, zatiaľ čo matka bola zbožná katolíčka. Seifert sa o tom neskôr vyjadril: „Tieto protiklady mi tiež trochu zostali – v živote aj v poézii.“ Počas jeho detstva sa rodina niekoľkokrát sťahovala po rôznych, napospol chudobných, podnájmoch v rámci Žižkova.

Stredoškolské štúdium absolvoval najprv na c. k. vyššom gymnáziu na Žižkove, neskôr ako súkromný žiak gymnázia na Vinohradoch. Hoci patril k bystrým žiakom, štúdium nedokončil pre veľa neospravedlnených hodín, ktoré trávil napospol túlaním sa po Prahe, účasťou na robotníckych demonštráciách a horlivým čítaním. Od roku 1919 mu začali vychádzať prvé básne v rôznych časopisoch a novinách, napr. pod patronátom Josefa Horu v Práve lidu.

Angažmán v KSČ a novinárska kariéra

Jeho prvá básnická zbierka, Město v slzách, bola vydaná v roku 1921. V tom istom roku vstúpil do práve založenej Komunistickej strany Československa a stal sa pravidelným prispievateľom jej novín Rudé právo, ktorým bol až do roku 1929. Okrem toho začal pracovať ako redaktor, alebo spoluredaktor rôznych umeleckých a literárnych časopisov (Sršatec, Reflektor a mnoho ďalších). V rokoch 1923 – 1927 bol zamestnaný v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství. V marci 1929 bol, spolu so šiestimi ďalšími poprednými komunistickými spisovateľmi, vylúčený z komunistickej strany, pretože podpísal Manifest siedmich protestujúci proti boľševizácii v novom, gottwaldovskom vedení KSČ. Následne vstúpil do Československej sociálnodemokratickej strany robotníckej a takisto pracovne zakotvil v sociálnodemokratickej tlači. Za vojny pôsobil v Národní práci (1939 – 1945) a po vojne v odborárskych novinách Práca.

Celkový zoznam tlačovín, v ktorých Seifert redakčne pôsobil, je veľmi obsiahly. V roku 1949 žurnalizmus zanechal a začal sa venovať výhradne literatúre.

Obdobie avantgardy

V 20. rokoch bol už považovaný za hlavného predstaviteľa československej umeleckej avantgardy. Podieľal sa na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, spoločne s Karolom Teige redigoval Revoluční sborník Devětsilu (1922) a tvoril formulácie avantgardných manifestov, predovšetkým potom manifestu poetizmu. Podieľal sa na redakcii avantgardných časopisov Disk (1923 – 1925) a Pásmo (1924 – 1925), krátko aj brnianskeho orgánu Literární skupiny Host (1924).

Z klubu Devětsilu bol však v roku 1929 tiež vylúčený a nasledujúcich avantgardných experimentov (surrealizmus) sa už nezúčastnil. V poézii potom našiel svoj vlastný osobitý hlas, ktorý už rozvíjal pomerne nezávisle na okolitom literárnom dianí.

Svadba a rodina

Dňa 19. januára 1928 sa oženil na magistrátnej úradovni Praha-Žižkov (občiansky sobáš). Jeho manželkou sa stala Marie Ulrichová, úradníčka Zemskej správy, dcéra jičínskeho pekára Antonína Ulricha a Karoliny, rodenej Gaberovej. Manželia mali dve deti, dcéru Janu a syna Jaroslava.

Doba vojnová a povojnová

Počas vojny pracoval ako redaktor v Národní práci. Po roku 1949 sa začal venovať výhradne písaniu, ťažká choroba pohybového ústrojenstva mu však v 50. rokoch sústavnú tvorivú prácu znemožňovala. Veľkú verejnú autoritu si získal svojím vystúpením na druhom zjazde československých spisovateľov v roku 1956, v ktorom kritizoval vtedajšiu kultúrnu politiku režimu voči nepohodlným autorom (ku ktorým napokon sám patril).

Po uvoľnení režimu v 60. rokoch sa jeho kedysi odmietaná tvorba z rokov päťdesiatych (napr. Píseň o Viktorce) dočkala reedícií, v roku 1967 bol menovaný národným umelcom, 1969 zvolený za predsedu novozriadeného Svazu českých spisovatelů, ktorý však fungoval iba jeden rok.

Dňa 17. januára 1969, deň po protestnom sebaupálení Jana Palacha, verejne vyzval ľudí, aby Palachov čin nenasledovali.

Obdobie normalizácie

Pre svoje občianske postoje aj verejnú autoritu patril Seifert medzi autorov, ktorí po nástupe tzv. normalizácie upadli do nemilosti nového režimu a boli nútení stiahnuť sa do ústrania. Z jeho diel mohli vychádzať iba ojedinelé reedície, novú tvorbu smel zverejňovať s výhradami až na konci 70. rokov, keď režim vzhľadom na jeho popularitu hľadal spôsoby ako s obľúbeným básnikom naložiť. Dohody, že výmenou za vydávanie kníh nebude verejne vystupovať a podpisovať žiadne petície, Seifert opakovane nedodržiaval, naopak v decembri 1976 patril medzi prvých signatárov Charty 77. V tomto období jeho diela pravidelne vychádzali v samizdate. Jiří Gruntorád bol za samizdatové šírenie Seifertových básní odsúdený na tri roky odňatia slobody.

V 70. rokoch sa spriatelil so slovenským hercom Ladislavom Chudíkom. Ich vzájomná korešpondencia (vydaná v knihe Tichý dvojhlas) začala listom, v ktorom Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poéziu, vďaka ktorej sa naučil výborne česky. Do svojej smrti predčítal Ladislav Chudík každoročne na Vianoce Seifertove básne.

Nobelova cena a smrť

Jaroslav Seifert s dcérou Janou (1931) V roku 1984 dostal Nobelovu cenu za literatúru, ktorú však za neho prebrala jeho dcéra kvôli jeho zlému zdravotnému stavu. Hoci to bola veľmi významná udalosť, v médiách ovládaných vtedajším režimom o tom padla len suchá zmienka. Jiřina Šiklová, ktorá do zahraničia zaslala podklady na rokovanie o Nobelovej cene a tiež rukopis jeho pamätí Všecky krásy světa, za to bola dokonca súdne stíhaná. Fakt udelenia najvýznamnejšieho literárneho ocenenia však režim musel nakoniec uznať a miesto umlčania podnikol následne pokusy privlastniť si básnika pre seba a svoje propagandistické účely.

Jaroslav Seifert zomrel začiatkom januára 1986 v nemocnici na pražskom Strahove. Štátny pohreb v Rudolfine hrozil prerásť v protikomunistickú manifestáciu, a preto ministerstvo vnútra z príprav pohrebu vylúčilo rodinu. Cirkevná rozlúčka v břevnovskom kostole sv. Markéty bola pod dohľadom štátnej bezpečnosti. Miestom posledného odpočinku Jaroslava Seiferta sú Kralupy nad Vltavou, odkiaľ pochádzali jeho starí rodičia z matkinej strany. V septembri 2010 bola na dome v ulici U Ladronky v Prahe 6 na Břevnove, kde Jaroslav Seifert od júna 1938 žil, odhalená pamätná tabuľa.

Zdroj: Wikipédia

Vyberte si báseň a potom kliknite na ňu (83 básni).

Kytička fialek (Maminka)
Podruhé nesmíš utrácet,
prozraď mi, kolikpak stála?
A těch pár maminčiných vět
znal jsem už téměř nazpaměť.
Šetřila vždycky z mála.

— K holiči radši měl bys jít
To znám již, teď možná dodá:
Zítra budeš chtít na sešit,
a kde mám na to všechno vzít,
krejcaru je dnes škoda!

Jen násilím jí vtiskl jsem
ten modrý chomáček jara.
Když splácela mi polibkem,
zaševelilo jejím rtem:
— Synáčku, už jsem stará.

Rok co rok se tak zlobila,
později míň už sice.
Když vázičku si rozbila,
dávala kvítka spanilá
do sklenky od hořčice.

Hodiny bijí za stěnou,
děsí mě němota zdiva.
Maminka, tvář již zastřenou,
na lůžku leží; z kolenou
nehybně sukně splývá.

Zvedám jí ruku. Je v ní chlad,
prsty jsou přitisklé k dlani.
Kytičku chci jí do nich dát,
už naposledy tentokrát.
A ještě se mi brání.
Ticho plné rolniček (Deštník z Picadilly)
Jak se už brzo stmívá,
posteskla si matka,
rozsviť lampu!
Plamen, který zprvu čadil,
ozářil u lampy obláček kouře
z otcovy dýmky.
Kouřit potmě kuřákům nechutná.
A začali jsme si vyprávět
co a jak.
Po celou noc padal sníh.

Ještě bylo možno v Praze potkat
starobylé sáně.
V městě byly beztoho už poslední.
Vozily ticho
plné něžných rolniček
odněkud z minulého století.

Jak by to bývalo bylo příjemné
schoulit se do hebkých přikrývek.
Tiskl bych ti ruku
a objímal bych tě kolem ramen.
Tvůj dech by za chvíli utkvěl
na pesících kožešiny
jako stříbrné svatební jíní.
Když jsme šli k petřínské rozhledně,
kolem zavátých laviček
nepříjemně fičelo
a brzy zalezl nám za nehty
nestydatý mráz.

Rukavičky bych ponechal v kapse.
Však víš!

V gumových rukavicích se špatně drží
i všední nádobí,
což teprve čajové šálky
s míšeňskou růžičkou uprostřed.

Jsou hladké
a tak milostného tvaru,
že když je vezmeš do prstů,
třesou se ti v ruce.

Naštěstí jsou ještě chvíle,
kdy ani v zimě nezebe
a nemusíš myslet na nic jiného,
jen na to,
po čem právě toužíš.
A na zasněženou lavičku
usedáš jako na voňavý trávník
s chomáčky sedmikrás.

Ačkoliv byl tenkrát mráz
a sněžilo,
blízko tvých úst bylo už jaro
a ústa se lehce zachvívala
chvilku něhou,
chvilku rozpačitou růžovou,
chvilku strachem
a ještě bůhví čím.

Žel, všechno, co je živé
a prudce rozkvete,
trvá jen krátký čas.
Zatímco roky se propadají pod tebou
jako příčky sadařského žebříku,
po kterém stoupáš.
A když vystoupíš na poslední,
utrhneš poslední jablko
a srazíš vaz.

Kam ses jen poděla
za těch pár let.
Čas nemá příliš rád věčné lásky.
Možná že už jsme se od těch dob
někde zahlédli.

Ale jsem už stár
a už jsi mě nepoznala.

Možná že už jsme se i potkali,
ale v rozpacích
díval se každý někam jinam,
jako bychom se v životě
nikdy ani nespatřili.
I to se stává.

Tak potkávali se čas od času
i pan Neruda
s paní Karolínou Světlou
na Karlově náměstí.

Pan Neruda nezvedl klobouk
a paní Karolína Světlá
dívala se do země.
Na sáňkách (Chlapec a hvězdy)
Když sníh a náhlé ticho vánic
kraj celý ochromí,
jdu sněhem
– a nemyslím na nic–
silnicí pod stromy.
Chodívám do vsi od kostela,
ale i ves už oněměla.
A pěkně bylo mi.

Chlapci, když dívky svézt se chtěly,
zdráhali se je brát.
Vždyť holky přece neuměly
v zatáčce rejdovat;
výskaly, že je ruce zebou.
Jen Mařenku jsem brával s sebou
držela se mých zad.

Jezdil jsem s ní až na pěšinu,
až k pumpě na náves.
A z vlňáku pach naftalinu
jako bych cítil dnes.
Pak jsem zas táhl beze slova
sáňky na cestu u hřbitova,
abych ji dolů svez.

Dal jsem jí z pouti kousek vaty
a sladkou tyčinku.
Pak knoflík s kotvou, celý zlatý,
ten už stál za zmínku.
Co ještě? Což si nevzpomenu,
co by tak ještě mělo cenu,
pro tuhle vzpomínku?

Ach, vzpomínám! Vločka mě klepla
lehounce do čela,
vzápětí ihned vlna tepla
mi tváří prochvěla.
Je možno, aby píseň pěnic
zazněla v tichu chumelenic?
A přece zazněla
Píseň o vločkách (Chlapec a hvězdy)
Za vločkou padá třpytná vločka
a letíc tiše ptá se jí,
kam spěchá, ať jen chvilku počká.
A pak se sešly v závěji.
Už do ticha, už ve stíny
čas spřádá vás jak vteřiny,
sněhové vločky!

Než napije se z kalužiny
pták zpívající o závod,
budou z vás dávno ve tmě hlíny
jenom dvě drobné kapky vod;
budou z vás stonky plavuně,
která se plazí bez vůně,
sněhové vločky!

A co jsme my v tom koloběhu,
utkáni jenom z vodních par?
Vždyť tančíme jak vločky sněhu
pro život nových, příštích jar.
A do ticha a ve stíny
čas spřádá vás jak vteřiny,
sněhové vločky.

Prosinec (Jaro, sbohem)
Jak je to dávno: bílé střechy,
pod prsty zlato na ořechy,
maminka sladké mandle krájí
a děti ani nedutají.

Tajemství patrně je tlačí,
stromek je svázán na pavlači.
Pak náhle jako o sklo mince
zazvoní zvonek. Tišší, tišší
je smutek vždycky při vzpomínce.

Čas letí prudce! Třeskni číší.
Před Štědrým dnem (Chlapec a hvězdy)
Kdepak jsi? Pojď sem na chvilku!
Hrál jsem si někde v koutku.
Utluč mi s cukrem vanilku,
ne celou, půlku proutku.

Rozkrájej mandle na válu
a nastrouhej pak kůru.
Těsto mi kyne pomalu,
budu dnes dlouho vzhůru.

Jablíčka přines, mám už spěch,
hned se dám do závinu.
Do sklepa jdu a na prstech
mám kapky stearinu.

Tak tomu bylo rok co rok,
znám všechnu tuhle práci.
Vtom přišel otec, slyším krok,
se stromkem už se vrací.

Přebral jsem i pár rozinek,
kapra jsem vylovil z vany.
Dotýkám se těch vzpomínek
jen něžně, lehce jak rány.

Hřbitov je zavřen a já stál
jen chvilku před mřížemi.
Byl měsíc? Já se nedíval,
já šel jsem s hlavou k zemi.
Nad jesličkami (Jaro, sbohem)
Už nevzbouzím se o půlnoci
utrhnout sladkost ze stromku,
a zoubky ať si na ovoci
brousí už dvé mých potomků.

A betlém ať si staví sami,
jeskyni s vůní kadidla,
město i s hradem pod hvězdami,
s andělem, co je bez křídla.

Marie, Josef, kteří stáli
vždy v koutku, i těm vybled šat,
všichni jsme trochu zestarali,
už je to marné zapírat.

Andělům, kteří nápis nesli
nad známou scénou v Betlémě,
už bolí ruce. Slámu z jeslí
snědl už oslík beze mě.
Vánoční noc (Chlapec a hvězdy)
Tou nocí tichou, chladnou
pod tmavomodrou bání
na zem jen vločky spadnou,
hvězdy zůstanou na ní.
Noc jejich světlem vzeplá
a po špičkách jde vstříc.
Chudým se chtělo tepla,
tys nedala jim nic.

Dalas jim jen jen to málo,
to, co si vzali spíce,
co se jim ve snu zdálo
a ráno nebylo více.
Květ na skle jen a zmrazky
na pantech okenic.
Chudým se chtělo lásky,
tys nedala jim nic.

Co měli z tvého kouzla?
Chlad zimy, ševel stínů.
Zatím co pýcha vklouzla
v heboučkou sobolinu.
Vás jímá bělost sněhu
v teple a v záři svic?
I chudí chtěli něhu,
tys nedala jim nic.

Poslouchat směli z dáli
hru zvonků na závějích.
Co kdyby si však vzali
to všechno, co je jejich?
A to, co tíží bedra,
nechtěli nésti víc?
Ty noci svatá, štědrá,
tys nedala jim nic.

Co vše jim svět byl dlužen,
oblečen do brokátu?
Chtěli žít bez almužen
a bez žebráckých šatů.
Ty noci plná jasu,
touha je bez hranic!
I chudí chtěli krásu,
tys nedala jim nic.
Píseň o plamínku svíčky (Koncert na ostrově)
Běžte, roky! Já už zapomněl
na stáda oveček, které se toulaly
po skále z papíru. Odletěl anděl,
hvězda pohasla.

Branami v Jeruzalémě
odešly dětské oči. Pěšky
klikatou uličkou pod modrým palácem,
růžovým cimbuřím a žlutou kopulí.

Jděte, oči! Někam do modra,
po tichých návějích až k zubům propasti,
do krajin blouznění, kam
nevstoupí ani pes. Nemám rád psy.

Ale když rozžehnu
plamínek svíčky, nebo spíš
když dveřmi dílny zavoní horký klih,
všechno se vrací zas
po hebkém mechu, tónech píšťaly.
Nejdříve ovečky,
pak nůše s pastýřem, pak koruna a král
na koni s čabrakou. Koně mám rád.

A nad tím vším se tiše rozzáří
veliká hvězda.
Píseň novoroční (Jaro, sbohem)
Když měsíc už se přesune
přes půlnoc novoroční,
nevzdychej, chlapče, po luně
a nový život počni.

Tohle si vždycky říkávám
v té noci čarodějné.
Když začne rok, ach, jaký klam,
všecko je opět stejné.

A jak jsem žil, tak žiji dál
a předsevzetí zchladne.
Z toho, co jsem si předsevzal,
nic už mne nenapadne.

Oslíka měl jsem vždycky rád,
byl pokorný a chudý,
Ježíškovi šel zadýchat
prokřehlé jeho údy.

Tak hodný chtěl jsem taky být
jak tohle zvíře boží,
jež vodu pije a zná žít
jen z bodláčí a hloží.

Také jsem letos Kristu dých
na jeho zkřehlé dlaně.
Ježíšek smutně hlavu zdvih
a děl mi zadumaně:

Kdepak jsi, hochu, zase byl,
jak je tvá vůle vratká!
A já se s hanbou odplížil
od jeslí Jezulátka.
Píseň novoroční (Přilba hlíny)
Když půlnoc odbíjely 
– ret ke rtu přimknutý,
zas pod větvičkou jmelí
počítám minuty.

Nový rok tiše běží,
vzpomeň si starý!
A na radniční věži
zahráli fanfáry.

Zas říkáme si: kdyby –
s nadějí bez konce,
zas šupiny mám rybí
schované v portmonce.

Zahlédl jsem jen chlapce,
zvědavě rozsvěcel
svíčičky na skořápce
a rychle poznat chtěl,

zda ta, jež jeho byla,
nezhasne do šera,
moje se překotila;
však je to pověra!

Jablka jsem se tázal 
– přitul se ke mně blíž,
neboj se, neukázal
pod nožem se mi kříž.

Ať ručičky jen běží
po hodin okraji,
za rok zas na té věži
fanfáry zahrají.
Bezvětří (Jablko z klína)
V bezvětří starých ran, 
v krajkoví ctnostné špíny, 
pod křídlem líných vran, 
jež slétly do roviny, 
žiji sny tesklivé: 
mrtvý se dívá z hlíny 
do světla na živé 
a na tančící stíny 
v ulicích Ninive. 
Déšť jisker (Jablko z klína)
Déšť jisker padá do obilí, 
ach, dlouho si tu nepobyly, 
spí město v rozprouděných tmách, 
a v nocích, v které osud sved mě, 
někdo se na mne díval ve tmě, 
měl jsem strach.

Za světlem svatojánských broučků 
běhal jsem kdysi v kruhu kloučků, 
šlapaje bramborovou nať. 
A hebký dotek dívčích pletí 
nedovolil mi pomýšleti na závrať.

Oklamanému do třetice 
směje se hvězda poběhlice, 
po jeho stopách chodil pláč. 
Buď sbohem, město uprchlíků, 
někdo mi šeptá slova díků. 
Nemá zač. 
Jarní rondeaux (Jaro, sbohem)
Utkána z modrošedých par 
je půlnoc, když se k jaru chýlí. 
Už nechodí do bílé vily 
básníci mrtví z dávných jar

a přioděni do čamar, 
dnes už jen stín či příznak bílý. 
Utkána z modrošedých par 
je půlnoc, když se k jaru chýlí.

Na střeše leží světla cár, 
to svítí měsíc opozdilý, 
když jdu tu já, a kroků pár 
spíš ty, pro kterou srdce šílí. 
Utkána z modrošedých par 
je půlnoc, když se k jaru chýlí. 
Píseň o Viktorce (Píseň o Viktorce)
To nebyl obraz, to byl stín, 
který se šinul po pěšině 
milostným hájem v Nedošíně, 
už podzimním, už bez květin.

S vráskami na tváři povadlé 
usedla si tam smutná paní 
a psala prstem v zadumání 
do rosy na opěradle.

Pak s troškou sebevědomí 
řekla si náhle: Vždyť už chvátám, 
a šťastné páry míjela tam, 
líbající se pod stromy.

A její šat už nešustí, 
už dotančila. A ret pálí 
slzami, které líbávali 
dříve jí muži nad ústy.

Vždyť přichází již z daleka 
a jenom málo dní je před ní. 
Vlastně už čeká na poslední, 
vlastně už na nic nečeká. 
Pohřeb pod okny (Jablko z klína)
Žaluji větru, život je krátký, 
vraťte se, koně, 
kdyby se koně mohli vrátit, 
kdyby se čas mohl vrátit zpátky! 
Kdyby nazpět hodiny bily 
ty chvíle, jež jsme promarnili, 
kdyby stroj, nazpět otáčev se, 
rozmotal provaz sebevrahu 
a měsíc, který včera zapad, 
kdyby se vrátil na oblohu, 
kdybychom mohli znovu plakat 
pro bolesti malicherné! 
Žaluji větru, který letí, 
kdyby se vítr mohl vrátit 
a vrátit masku mrtvé pleti, 
posmrtnou masku, která s čela 
ve chvíli smrti odletěla 
a kterou vítr s sebou nese, 
bychom ji mohli zlíbat ještě, 
dřív, nežli rozbije se 
v korunách stromů, v kapkách deště. 
Rozhovor (Jablko z klína)
Líbal jsi mne na čelo či ústa, 
nevím 
- zaslechla jsem jenom sladký hlas 
a tma hustá 
obklopila úžas polekaných řas.

Na čelo jsem políbila tě v spěchu, 
neboť omámila mě 
vůně tvého proudícího dechu, 
ale nevím

- zaslechla jsem jenom sladký hlas 
a tma hustá 
obklopila úžas polekaných řas, 
líbalas mne na čelo, či ústa? 
Ruce Venušiny (Ruce Venušiny)
Dobrodruh liknavý 
usedl na břehu 
a vlně vypráví 
marnost svých příběhů; 
vždyť je to jedině 
hrst větru na dlani, 
zmar perel ve víně, 
strach z neumírání.

Ale to není 
pravé jeho poslání.

Když kohout kokrhá 
a rosa zazebe, 
květ růže otrhá, 
hovoře pro sebe: 
jak je to surové, 
rvát růži ubohou, 
plátky jsou růžové 
jak nehty u nohou.

Ale to není 
pravé jeho poslání.

Však vidět krásy zrod, 
oplakat její zmar 
a u tekoucích vod 
vyčkat květ nových jar, 
jež znovu ohluší 
to věčné váhání, 
Miloské Venuši 
dát hlavu do dlaní.

Ach běda, to je 
pravé jeho poslání. 
Střevíce (Jablko z klína)
Můj hořký podzime, tvé ocúny 
jsem dýchal, když jsem pil tvé deště zdlouhavé 
a nebe, plné těžkých krůpějí, 
mi splachovalo s očí sůl 
marnosti, v níž tuhly smutky mé. 
Přes třicet sněhů jíti nazpátek 
a jako dítě bezzubé 
nad křtitelnicí plakat potichu, 
nepoznat ani žalů, ani radostí 
a ani vášně, které prokousává pleť, 
úst, která pospíchal jsem líbati 
- ó proč ten spěch, ubohé střevíce? 
Tvých ocúnů, můj hořký podzime, 
i dešťů bez konce, 
jaro, tvých cukrových písniček, 
jež slýchával jsem na tvém rahnové! 
Neděle je den Páně, neděle je den Páně, 
ty dny však nejsou mé. 
Verše (Slavík zpívá špatně)
S kým osamět, s kým zůstat sám 
a civět nad propastí? 
A plakat? Zaplakal jednou starý Abraham 
a anděl vzlétl v hermelínovém plášti.

Já nevím, kde je sever, kompas lže 
a všecky dívky lžou. 
Běž na rozcestí, sloup ti ukáže 
tři cesty najednou.

Z účesu židovek vlá silný pach, 
to léčí komety. 
Mé oči krouží v samých elipsách, 
jež nejsou viděti.

Zapomněli jsme na musy, 
ty křídel nemají. 
Mít za milenky medusy, ach medusy, 
jež žhavě líbají.

Z korálů berli a pak jít, 
kde vládnou sepie, 
velrybí mléko okusit, 
až ti je někdo nalije.

Adieu, adieu, adieu! 
Píseň o smetí (Halleyova kometa)
Co zůstalo z těch krásných chvil?
Třpyt očí,
kapička vůně,
pár vzdechů na klopě,
dech na skle,
špetka slz
a za nehet smutku.

A pak už, to mi věřte, téměř nic.
Dlaň kouře z cigaret,
pár letmých úsměvů
a trochu slov,
která v koutě se točí
jako smetí,
když je zahnal vítr.

A ještě abych nezapomněl,
tři vločky sněhu.

To je vše.
U Zlaté studně (Na vlnách TSF - svatební cesta)
Zdá se tak snadné vydechnout
pár pěkných slov,
dát jim rytmus,
svázat je k sobě rýmy,
aby už nemohla z papíru odlétnout
a zůstala spolu v tanci.

Těžší je umět slova splésti
v hedvábnou šňůru v prstech,
udělat smyčku a mrštit.
Tak se chytá láska,
když se vysmekla z rozechvělých rukou
a utíká,
protože je mladičká.
A pak ji něžně připoutat
ke svému dechu.

Znal jsem básníka, který, až stár,
to uměl.
Není to lehké,
přijdou chvíle, které nejsou sladké.

Sedával jsem s ním někdy
u tohoto stolku.

Bývalo k večeru,
město pod námi se ztišilo
a dávalo se zvolna uspávat
světlem svých lamp,
zatímco milenci postávali tu a tam,
kde je trochu šero,
protože mívají svá tajemství,
která zná každý.

Marně si, lásko, zastíráš svou tvář.
Dnes už vím,
proč tenkrát tak často se odmlčel
a třikrát marně zapaloval lulku,
která byla prázdná.
Osud
Hrávali jsme šach na terasách kaváren,
černá, bílá pole jako šachovnice noci,
čtverce polštářů a tmy, bílé a černé.

Musili jsme vzpomínati na Longchamp,
vzepjatí koňové neuběhli však dále
než k Vašim prstům, které miluji.

Vaše nehty barvy předjarního kvítí,
vzdálenost od úst k ústům, polibek, zítra ráno.

Co mi však byly platny mé věže a pióny!
Bylo to uprostřed léta na terasách kaváren
a byla to hra lásky.
Láska
Umírající cholerou
vydechují vůni konvalinek.
Vdechujíce vůni konvalinek,
umíráme láskou.
Moudrost
Všechny ty lásky, při kterých srdce krvácela,
byly jen hloupé pošetilosti,
nakonec budeme milovati svou dlouhou dýmku,
černou labuť.
Krása
Říkáte, že ta panna se ironicky usmívá
v křišťálech skříně kadeřnického krámu?
Věčně krásná, dívá se na vrásky stárnoucích krasavic,
které ji dvakrát v týdnu navštěvují.
Objevy
Roku 1492 objevil Janovan Kryštof Kolumbus neznámé ostrovy
Děkuji Pane!
Já kouřím cigarety!
Filozofie
Vzpomeňte moudrých filozofů:
život není nic než okamžik.
A přece když čekávali jsme na své milenky,
byla to věčnost!
Vějíř
Ukrývati dívčí ruměnec,
koketní oči, hluboký vzdech,
nakonec trpký úsměv a vrásky.

Motýl sedící na ňadrech,
paleta lásky
s barvami zašlých vzpomínek.
Žárovka (Slavík zpívá špatně)
Kolem studeného světla žárovek
kmitajících se křídel neúnavný shon.
A pan Edison,
zvednuv své oči z knihy, kterou čet,
se usmívá.
Jakému množství nočních můr zachránil život!
Stokrát nic
Snad ještě jednou mě poblázní
váš úsměv
a na pelest mi usednou
matka Bolest a přítelkyně Láska,
obě dvě vždycky najednou.

Snad ještě jednou mě poblázní
hlas polnice
a střelným prachem budou mi vonět vlasy,
až půjdu jako spadlý z měsíce.

Snad ještě jednou mě poblázní
polibek:
jak plamen v lucerně neochotné
se zachvěji,
až se mé tváře dotkne.

To bude však jen vítr na mých rtech
a marně tentokrát
budu chtít rukou zachytit
nehmatatelný jeho šat.
Modelka
Už aby mě zabalili do houně
a odnesli zas do ateliéru
k teplým kamnům.
A nalili do mě horký punč.

Stojím tu ve sněhu nahá,
jen aby Mistr Hynais
mohl přesně zachytit
odstín mrazem zmodralého těla
na obraze Zimy.

Dlouho prý hledal rusovlásku,
jako jsem já,
s břidlicově modrýma očima.
Kdybych byla jako havran
a oči měla červené jako myš,
nebyla bych tu stála.

A nebyl by mě tu oblékal
do průsvitné drapérie.
Tak pomalu, jako schválně.
Jednou, aby se rýsovala jen prsa,
mám pěkná, podruhé, aby zas bylo vidět stehna
s husí kůží.

Pokaždé pan profesor zvolna odstoupí,
pak zřasí látku jinak
a já tu mrznu dál.
Dělej, ty starý blázne!
Ty máš zimní boty a kožich,
a já tu stojím nahá
v slabém průsvitném hadru.

Na zádech bych ten mráz vydržela,
ale vítr fouká proti mně
a tady vpředu mám dva kusy ledu
a ještě jako by mě někdo do bradavek
píchal špendlíkem.

Co ty vlastně víš
o ženském těle?
Ženské jsou choulostivé na břicho,
a když nastydnou odspodu,
bývá to malér na hodně dlouho.

Kašlu na tvůj obraz,
kašlu na budoár královské lóže.
Mám pro umění zmrznout?
Kašlu na Národní divadlo!

Ty budeš mít slávu,
a já zápal plic.
Na to se dost rádo umírá
a dost často, abys věděl.

Nepřemýšlej a maluj,
nebo ti tu paletu vyrazím
a rozdupu na sněhu.

Že nejsem ještě dost fialová?
Ale že mi zuby cvakají
jako kostlivci na pimprlovém divadle,
to ti nestačí?

Jen jsi měl zůstat v té Paříži!
Ani poslední holka z ulice
by ti takhle nestála.
A že jsou tam všelijaké coury
ochotné ke všemu.

Už aby přišli s tou houní,
s tou drsnou, ale teplou houní,
už aby jen zas přišli.
Korálové náušnice
Všechno, co už od nás odchází
a propadá se do minula,
poztrácí cestou mnohé
ze svých vlastností.
Zlo bledne, hřích je zapomenut,
víno kysne
a polibky, které utkvěly pod nebem,
promění se v píseň.

Když jsem zatoužil po tvém objetí,
vymýšlel jsem verše.
Chodil jsem po pokoji tam a sem
a říkal je do prázdného okna.
Ach, ty verše!
Nebyly příliš moudré,
ale byly plné neodbytné touhy
a vášnivých slov.

Tiskla jsi mi dlaní ústa,
abych mlčel,
a urputně jsi bránila
svá překvapená ouška
a já už bloudil špičkou jazyka
v jejich růžových záhybech
jako v bludišti.

Spával jsem na tvém srdci
a nenasytně vdechoval vůni
horké pleti.
Sny, které se kradou potají
a zmocňují se spáče ve tmě,
měly barvu tvých očí.
Byly modré.
A na mé čelo zvolna kanuly
zamžené korály tvých náušnic
jako kapky pečetního vosku.

Když položím dnes do dlaní
svou starou tvář,
pod prsty zřetelně nahmatám
obrys vlastní lebky.
Nikdy jsem na ni nemyslil,
ani hlavu do dlaní jsem nekladl.
Neměl jsem proč.

A strašná touha být,
třeba bez radosti, třeba bez naděje,
připíná neustále černá křídla
strachu z nebytí.

Ale až umřu doopravdy,
i z ticha hlíny
ještě zavzlyká tvým krokům vstříc
má láska.
Hora Říp
Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,

aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;

a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!
Kamení města šlapu rád
Kamení města šlapu rád, tvrdé už se mi nezdá.
Každého jinam vede snad na nebi jeho hvězda. 
Lesníkem také chtěl jsem být, počítat kubíky dřeva,
les křížem krážem prochodit a čekat na tetřeva. 

Srnečky hlídat na louce a měřit smrky, duby,
mít sojčí pero v klobouce a znak s kančími zuby.
Po mechu bych se procházel a v zimě krmil laně
i pro psa už jsem jméno měl, avšak zapomněl jsem na ně. 

Veverky bílé pod bříšky, jež hnízdí mezi ptáky, 
mám dodnes rád. A oříšky, ty míval jsem rád taky. 
Dýchal bych vůni pryskyřic, i houby voněly by.
Řekněte, co je v světě víc, než najít pěkné hřiby! 

Co ze všeho dnes zbylo mi z těch snů šťastného lovce? 
Chodím dnes také pod stromy, ale jen ve Stromovce.
Kamení města šlapu rád, tvrdé a už si mi nezdá. 
Každého jinam vede snad na nebi jeho hvězda.
A sbohem! (Morový sloup)
K miliónům veršů na světě
přidal jsem jen pár slok.
Nebyly jistě moudřejší než píseň cvrčků.
To vím, odpusťte mi.
Už končím.

Nebyly to ani první šlápoty
v měsíčním prachu.
Jestliže však přece někdy zazářily,
nebylo to jejich světlo.
Miloval jsem tuto řeč.

A ta, když přinutí mlčící rty,
aby se zachvěly,
snadno přiměje milence k polibkům,
loudají-li se červánkovou zemí,
když zapadá slunce pomaleji
než v tropech.

Poezie jde s námi od počátků.
Jako milování,
jako hlad, jako mor, jako válka.
Někdy byly mé verše pošetilé
až hanba!
Ale za to se neomlouvám.
Věřím, že hledat krásná slova
je lepší
než zabíjet a vraždit.
Morový sloup
Do čtyř stran světa se obrací
čtvero demobilizovaných knížat
vojska nebeského.
A na čtyřech stranách světa
je zamčeno
na čtyři těžké zámky.

Sluneční cestou se potácí
starý stín sloupu
od hodiny Okovů
k hodině Tance.
Od hodiny Lásky
k hodině Dračích drápů.
Od hodiny Úsměvu
k hodině Hněvu.

Pak od hodiny Naděje
k hodině Nikdy,     
odkud je už jen krůček    
k hodině Beznaděje
a k turniketu Smrti.

Životy naše se sunou      
jako prsty po skelném papíře,
dny, týdny, roky, staletí.
A bývaly časy,
kdy jsme proplakali
dlouhé roky.

Dnes ještě chodívám kolem sloupu,
kde jsem tak často čekával
a poslouchal, jak zurčí voda       
z apokalyptických tlam,   
udiven pokaždé     
milostnou koketnosti vody,
tříštící se na hladině kašny,
až padl stín sloupu na tvou tvář.

Byla to hodina Růže.
Kouř marihuany
Uklánět se na rampě
a klesnout až do pokleku,
jako to na scéně dělávají Francouzi,
ne, to by nebylo pro mě.
Sotva jsem však napsal
pár šťastných veršů o lásce,
hledal jsem očima oči žen,
rukama jejich ruce
a ústy jejich překvapené rty.

Bůhví že v této zemi
milují ženy verše.
Snad proto před vzdechy básníků
netisknou dlaněmi tak křečovitě
svá prsa.

Když jsem byl ještě mlád
a učil se dvořit ženám,
ach, ty má domýšlivosti,
bývalas tenkrát okázalejší
než paví chvost,
který je modrý, růžový a zlatý
jako paleta Renoirova.

Přelhávaje tak sám sebe,
šťastně jsem se dostal až na konec,
až k zoufalství,
kterému se říká moudrost.
Nevím proč.

V té chvíli mi však někdo za hlavou
šeptal do ucha:

Jako kouř marihuany
jsou verše básníků.

A jestliže její lehký kouř
otevře dvéře neznámých krajin,
odkud nám s úsměvem běží vstříc
rozkošné chvíle štěstí
a drží se za ruce
s chvílemi šťastné rozkoše,
proč by to nedovedly i verše?

Stačí jen jediná píseň,
aby lidem zatajil se dech
a aby dívky, až ji zaslechnou,
daly se do pláče.

Jak rád bych to uměl!
Zvláště dnes,
když už jsem stár a přešlapuji
a slova mi skřípou v zubech.

Kdybych však se zaposlouchal
do ticha
a donutil své pero,
co myslíte, že byste zaslechli?

Leda tu píseň,
kterou s podříznutým hrdlem
zpíval Jan Jakub Ryba,
když mu břitva vypadla z ruky
a ještě stál opřen o borovici
sám a sám
v lese u Rožmitálu.
Býti básníkem
Život už mě dávno přesvědčil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c.k. knihoskladem
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov, a hoř,
ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.
Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.
Cukrářský krám (Maminka)
Vznešený nebyl; zůstal snem
tak jako mnohý jiný.
A postávaje před krámem,
polykal jsem jen sliny.

A říkal jsem si, co bych chtěl.
Tu mísu indiánek.
Když někdo dveře otevřel,
cítil jsem sladký vánek.

Když přinesli tam před chvílí
tác pěnového bezé,
oči se smutně sklonily
k té nadýchané něze.

Pišingr, mokka, malakov,
griliážové řezy!
Těchto pár cizích jmen a slov,
které mi v paměti vězí,

tehdy jsem slýchal jedině,
a přes rameno třeba,
když jsem stál skromně u skříně,
v kapse s krajíčkem chleba.
Dědečkův pohřeb (Maminka)
Byl květen, kvetly kopretiny.
Hudebníci, na čele pot,
vylili občas z trubek sliny
a obraceli stránky not.

Prohlížel jsem si andělíčky
přišroubované na voze;
drželi v jedné ruce svíčky,
druhou mířili k obloze.

Cesta stoupala na Podhájí
a babička šla o holi.
Už vím, když někdy pěkně hrají,
proč bolest tolik nebolí.

V přestávce mezi písničkami
slyšel jsem v hájku kukačku
a její hlas šel věrně s námi
pod nebem téměř bez mráčku.

A střevlík běžel po melise;
a dokonce i ještěrku
zahlédl jsem vyhřívati se
u kraje strže na štěrku.

Trs konvalinek rostl v přítmí
pod břízou v trávě. Šel jsem dál.
Vždyť těžko bylo odskočit mi,
abych si jich pár natrhal.

A pod lipami mocných ramen
těšil jsem se vždy na rozhled.
Dědečku, sbohem, sbohem! Amen.
Ať na tvou hlínu prší med.

Co jsme se spolu nadívali
zpod korun těchto slavných lip!
Mělnickou věž je vidět v dáli
a blízko, blizoučko je Říp.

Však jsme tu byli před nedávnem,
dnes vím už, proč v tom předjaří.
Stáls v kabátku, již starodávném,
a měl jsi slzy na tváři. 
Hálkův domek (Maminka)
Když vcházeli jsme do síňky,
rozhlížel jsem se plaše,
bylo to tam tak chudičké
a chudší snad než naše.
Tenkráte jsem tam byl s dědečkem,
šel v starém kaiserroku;
do půlstoletí od těch dob
chybí jen pět šest roků.

Okénka jako lucerny
a všude málo místa.
Na zdi byl věnec se stuhou
a pod ním stála bysta.

Měl hezké čelo, hustý knír,
malou, šviháckou bradku.
Z vavřínu jsem si ulomil
smetličku na památku.

Vonělo to tam starobou
a knížkami a plísní,
když před básníkem šeptal jsem
veršík z Večerních písní.

Ač do dneška jsem neslyšel,
jak v noci slavík zpívá,
z těch veršů však ten ptačí hlas
znám dávno, odjakživa.

Také mi básník prozradil,
proč v máji je tak kvítí
a co říkají milenci,
když jdou a měsíc svítí. 
Housle (Maminka)
Rok nebo dva jsem hrál
a hrozil se těch chvílí.
Já jsem vás proklínal
a vy jste se mi mstily
úpěním zoufalým
z hlubiny nitra svého.
Však už vás zahalím
do sukna zeleného.

Když zaskřípěl váš hlas,
stiskl jsem vám krk štíhlý.
Tak moci rozbít vás
úderem těžké cihly
a pak vám rozšlapat
kobylku, hmatník, luby!
A neuměje hrát,
k těm houslím jsem byl hrubý.

Záhy je pokryl prach
kdes mezi harampátím.
Čas plynul v jiných hrách;
už se k nim nenavrátím
a lehce oželím
tu nudu věčné škály.
Housličkám zpuchřelým
pak struny popraskaly.

Už vím, že to byl hřích,
a pykám za tu vinu.
Jak vděčně zlíbal bych
dnes ruku maminčinu!
Tenkrát je koupila
a zbožně přinesla je.
Ó léta zpozdilá!-
Zní housle. Někdo hraje. 
Jarní
Když svatý Josef otvírá,
tu zima kvílí:Ouha!
Tesařská ostrá sekyra,
zpod pláště světci čouhá.

Hned vlečku zimě přesekne,
zašlápně špínu sněhu,
a vše co bylo nepěkné,
promění v zpěv a něhu.

Kéž vlaštovky už zavolá,
jež byly s námi loni.
Fialka,skrytá dopola,
pod keřem prudce voní.

Rozepne kvítek spanilý,
strom celý rázem zbělá,
a kde se vezme-za chvíli,
bude na kvítku včela.

Sedne si vprostřed do medu,
aby ji slunce hřálo,
a to je vše,co dovedu,
já vím,že je to málo. 
Jarní rondeaux (Jaro, sbohem)
Máš po sněžence bledou pleť,
však ústa po růži ti voní.
Jsou slova lásky monotónní,
co počít si mám s nimi teď.

když čekám na tvou odpověď
a zmaten pospíchám si pro ni?
Máš po sněžence bledou pleť,
však ústa po růži ti voní.

Jen nakonec mě nepodveď,
a strach, který ti oči cloní,
ať zmizí rychle, prosím, hleď,
jako ten sníh, co padal loni.

Máš po sněžence bledou pleť,
však ústa po růži ti voní. 
Verše o růži (Jaro, sbohem)
Měl jsem ji na památku,
kdos drahý mi ji dal;
pak hrst růžových plátků
jsem z okna rozsypal.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

Vlak je již v prudkém letu,
ach, bože, proč ten spěch?
A jeden z těchto květů
uvízl ve vlasech.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

Jsou lásky přeukrutné,
pak vzdycháš do dlaně.
A končívají smutně
tak jako v románě.

Ty tomu věříš? Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat.

Vždy musíš něco ztratit
a něčeho se vzdát,
je líp se nenavrátit
a jenom vzpomínat.

Ty tomu věříš?
Nevím, snad!
A s touhle nadějí jdi spat. 
Červen (Jaro, sbohem)
Je horké letní odpoledne,
vlny jsou věčně neposedné,
dotknou se břehu a jdou zase.
Spí dívka, nebo usmívá se
na kolemjdoucí jedním okem?

Já nevím, ale nad potokem
spletly dvě vážky pružná křídla.

Ach, proč mě tenkrát nepobídla!
Přimhuřujíc své dlouhé řasy,
možná že tehdy myslila si:
jde kolem, v duchu říká - kdyby,
a nakonec mě nepolíbí. 
Studené jaro (Jaro, sbohem)
Je ještě v mlhách, když je časně,
a v kouřích okno milené,
miluju, sním a píšu básně.
A ty ne?

Pro milence to hrozná zkouška,
krok jara je tak pomalý,
jen schovej svoje roubínová ouška
do šály. 
Jaro, sbohem (Jaro, sbohem)
Dobře se sedá v břehu kamenitém,
rozkvetlá větev je bezděčným krytem.

Ať řeka plyne zůstávajíc s námi,
a stříbro rybek padá šupinami.

Ten lesklý peníz, který nepatří mi,
zaplatí za nás lehkovážné rýmy.

Z těch bílých květů chtěl jsem nedočkavý
podat ti hrušku plnou sladké šťávy,

abys ji vzala, vtiskla roztomile
do křehké slupky svoje zoubky bílé.

Už se mi ale ztrácíš do vzpomínky,
polibky hořké dává kuřák dýmky. 
Kytička fialek (Maminka)
Podruhé nesmíš utrácet,
prozraď mi, kolikpak stála?
A těch pár maminčiných vět
znal jsem už téměř nazpaměť.
Šetřila vždycky z mála.

K holiči radši měl bys jít.
To znám již, teď možná dodá:
Zítra budeš chtít na sešit,
a kde mám na to všechno vzít,
krejcaru je dnes škoda!

Jen násilím ji vtiskl jsem
ten modrý chomáček jara.
Když splácela mi polibkem,
zaševelilo jejím rtem:
Synáčku, už jsem stará.

Rok co rok se tak zlobila,
později míň už sice.
Když vázičku si rozbila,
dávala kvítka spanilá
do sklenky od hořčice. 
Maminčina kytice (Maminka)
V rodinném albu ze sametu,
jež nevešlo se na můj klín,
na stránce plné amoretů
je starý portrét maminčin.

Je v závoji, má dlouhou vlečku
a tatínkovi v čamaře,
který je nad ní u stolečku,
upřeně hledí do tváře.

Svatba a kvítí! Svatebčané,
tanec, prstýnky ze zlata!
Růžičky stuhou uvázané
tiskne si k srdci dojata.

A tmavé copy pod závojem
má třikrát kolem stočené.
Je mladá, krásná, a ten dojem
dítě už nezapomene.

Tatínek - jako tenkrát muži -
má kníry. Opřen vestoje,
dívá se na kytici růží,
zastřenou cípem závoje. 
Maminčino zrcátko (Maminka)
Zrcátko v zlatém oválu
ztrácelo stříbro pomalu,
až bylo nakonec slepé.
Půl života snad bez mála
maminka se v něm česala.
Kdys ukazovalo lépe.

U okna visí na skobě,
dívá se po mně, po tobě,
proč by se neusmívalo?
Maminka byla veselá
a žádné vrásky neměla,
a když, tak určitě málo.

A zpívává si nad mlýnkem
valčíky, které s tatínkem
tančila šťastná snad trochu.
Když vzpomíná si na mládí,
letmo jen okem zavadí
o jeho třpytivou plochu.

Odvíjejíc pak s hřebene
truchlivou kořist plamene,
v chomáček vlasy stočí.
Když pak jej hodí do dvířek,
vidím na skráních vějířek
a drobné vrásky kol očí. 
Mateřídouška (Maminka)
Je tak nízká, lidí po ní chodí,
čím ji více šlapou, tím víc voní,
cvrčkům, kteří lidem nevěří,
hlídá někdy prahy u dveří.

Také jsem ji trhal v dávném čase,
do kytiček špatně vázala se,
teď jsem rád, když kvítek voňavý
zavoní mi někdy u hlavy.

Je už podzim, už teskne září,
jako bych si četl v slabikáři,
vraceje se dlouhou řádkou let -
ještě umím něco nazpaměť.

A B C D přeříkávám nyní,
teď už vím, čím vonělo to v skříni,
když maminka vzala ve svátek
šátek plný bílých poupátek. 
Matka a dítě (Jablko z klína)
Tatínek přijde, snad již za chvilku,
kde ho zas čerti berou!
Cožpak mi musí každou vzpomínku
ztrpčiti nedůvěrou?

Spi v krajkách jako brouček v kapradí,
tma oči uzamyká.
Tatínka nechme, ať si vyvádí,
člověk i na pláč zvyká.

Tatínka nechme, snad se neztratí,
svět jeho je již jiný,
straší v něm čerti zlí a rohatí,
kvílí v něm meluzíny. 
Mlýnek na kávu (Maminka)
Z tepla se nikdy nechtělo -
a už první tramvaje zvoní.
Deku jsem stáhl na čelo,
choule se sladce do ní.

Nejdříve vstával pohrabáč,
pak lopatka, pak uhlí na ní.
Někdy přiletěl na pavlač
kos ještě před snídaní.

Hrníček s mlékem na plotně
- byl sešlý už a neměl ceny -
na ucho dal si překotně
čepici z bílé pěny.

Pak procitlo i zrcadlo,
je staré též, zaspalo dobu.
A na zdi šňůra na prádlo
zatáhla něžně skobu. 
Morový sloup
Noc, věčné mraveniště hvězd, 
a co ještě? 
V nazelenalém přítmí altánku 
líbali se šťastní milenci. 

Rty stokrát zulíbané 
šeptaly stokrát zulíbaným rtům 
hořící slova 
a ta svítila na cestu krvi 
spěchající do končin vášně. 

Jako dvěma dýkami 
probodávali si jazyky navzájem 
pootevřená ústa. 

A večernicí byla tehdy Venuše. 

Když korálový hrot 
jednoho ze dvou oblých vrcholků 
spanilé umíněnosti 
napsal mi při tanci na kabát 
pár znaků Morseovy abecedy, 
nemusilo to ještě nic znamenat. 
To se stává. 
Bývá to někdy jen náhoda. 

Já v tom však obvykle spatřoval 
volání z jiné planety, 
která kroužila kolem mého čela. 
Někdo mávne jen rukou. 
Já však obětoval tomu volání 
polovinu života. A možná 
ještě víc. 

Noc, majitelka tmy, 
vylévá z nebe kvapem červánky 
jako krvavou vodu, 
ve které probodnut byl Marat 
dýkou krásné plavovlásky, 
a počíná od lidí odtrhávat 
jejich vlastní stíny, 
jako krejčí odtrhává rukávy, 
když zkouší sako. 

Všechno tu na světě již bylo, 
nic není nového, 
ale běda milencům, 
kteří nedovedou v každém polibku 
objevit nový květ. 
Nádraží (Maminka)
Až bude dým jen obláčkem,
jen obláčkem,
který hned vítr zcuchá,
ať letí sbohem za vláčkem,
ach, za vláčkem,
mamince kolem ucha.

Ať plnou parou uhání,
ať uhání,
lokomotiva s vlakem,
ať zní to ještě se strání,
ach, se strání,
rozkvetlých vlčím mákem.

Až vlak nám zmizí v zatáčce,
až v zatáčce,
jak dlouhá, tmavá stužka,
snad padne jiskra do svlačce,
ach, do svlačce,
jak svatojánská muška. 
Nůž (Maminka)
Strejček z maminčiny strany
- dnes mrtvý víc než dvacet let -
plul po mořích, byl u maríny
a v mládí viděl svět.

A vyprávěl. O bouřích třeba,
kterými prošel po cestách,
o lasturách jak pecen chleba
i drobných jako hrách.

O žocích kávy z Guatemaly,
o strašných zubech žraločích.
Byl šťasten, když jsme poslouchali,
poznal jsem mu to na očích.

- Když naposled jsem stočil lano
a příboj dotkl se mých pat,
byl konec! Sbohem, mořská panno!
Vrhcáby, kdo vás bude hrát?

- Po moři stýská se i v stáří,
moře je krásná zahrada.
A ráj s peklem v každém sváří,
kdo poznal moře zamlada.

- A přístav! To je barev, pane,
na tváři cítíš jeho dech.
Jak peří ptáků roztrhané
visí tam hadry na oknech.

- A všude život. Jedna radost!
Květiny, ryby, ovoce,
a víno! Toho nebývá dost.
Rád se tam vracíš po roce.

- Stužky mi vlály po rameni,
však kde to bylo, nevím už.
Jednou jsem dostal při loučení
ten nůž, ten krásný nůž.

Naslouchaje vždy těmto básním,
chlapec chuť moře okouší.
A strejček? teta zkusila s ním,
těžko si zvykat na souši. 
Okarína (Maminka)
Maminko, kytek je tu všade
a brouků, všeho možného!
V košíku měla kočka mladé,
babička chodí bez něho.
To jedno zašlo, bylo slabé
a nenaučilo se pít.
Od těch dob nemá kočka klid.
Bojí se mě, já jí, a škrábe.

Na hraní dali jsme jim špulky
a teď se nehnou z podlahy.
Brouky si sbírám do škatulky,
chtěl jsem si je vzít do Prahy.
Chcípli mi všichni ve škatulce,
snad jsem jim měl dát svobodu.
A do skleničky na vodu
chytil jsem jednou v louži pulce.

Včera pouť byla u kostela.
Byl tam pan cukrář Nedbálek
a ještě ten, co vatu dělá.
Já jsem se těšil na špalek
a hada z gumy, co se tahá
a potom jí se po kouskách.
A okarínu! Ale, ach,
dědeček tušil, že je drahá.

Chtěl mi ji koupit, byla hezká,
třikrát se díval do tašky,
pak vzpomněl si, že musí dneska
k ševcovi dát mi podrážky.
- Pojď, ať ty botky brzo spraví.
ten švec se jmenuje Flos
a pije. Já teď chodím bos.
Okarína mi nejde z hlavy.

Viděl jsem ji už na Václavském,
co mají různé nástroje.
Byla tam v pouzdře tenkrát za sklem
a ptal jsem se tě, co to je.
A tys mi řekla - okarína.
Měli tam také v krabičce
i kalafunu na smyčce
a flétnu;
ta však byla jiná.

Babičce, když jsme přišli domů,
v očích jako když zakřeše.
Dědeček řekl něco k tomu
a byl hned oheň na střeše.
Švec Flos má také okarínu
a místo na svém verpánku
v hospodě dřepí u džbánku
a přivedl to na mizinu. 
Pavučina (Maminka)
Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
Maminko, zab ho, bojím se ho!
Proč? Nosí peníze.

A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme je každou chvíli
smetákem odtrhnout.

Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby - vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.

Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl. 
Píseň (Maminka)
Beránek přiběhne ve chvilce,
bude mít růžové stužky,
až budeš usínat v postýlce,
chytneš ho za jeho růžky.

Tvářičkou k němu se přitulíš,
vlnu má hebkou a měkkou.
Až se tě maminka zeptá: Spíš?
budeš už za modrou řekou.

Ještě však očkám tvým nevěří
a sedí v koutečku chléva.
Klíčovou dírkou u dveří
vidí tě a už se hněvá.

Vrátil se a běží po kvítí,
travičku na zemi zdupav.
Ještě mu chviličku posvítí
slaměné hvězdičky pupav. 
Píseň (Poštovní holub)
Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů,
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.

Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná. 
Píseň o dětství (Chlapec a hvězdy)
Dejte mi, chlapci, trochu hlíny, 
chtěl bych si s vámi stavět hráz 
a nedívat se na hodiny 
a neslyšet, jak míjí čas. 

A brouzdati se chladnou strouhou, 
vždyť ruce, nohy nezebou. 
A život, cestu krásnou, dlouhou, 
teprve míti před sebou. 
Píseň o jízdě na kolenou (Jaro, sbohem)
Zjeví se někdy volán nevolán
kapitán Nemo nebo Korkorán.

Ten první přijde v ruce s kompasem,
druhému meč se houpá pod pasem.

Odejde první, zmizí ve světě,
tygřici druhý hladí po hřbetě

a také zmizí v hustém pralese;
už je to dlouho, co tak známe se.

Někdy však přijde - to je nejsladší,
můj otec, zvolna přejde pavlačí

a vejde tiše, vstane ve dveřích,
jak by chtěl z šatů setřást sníh.

Co jsem se naplul moři s Nautilem,
v pralese brouzdal vlhkém, zavilém!

Však v nejkrásnější byl jsem pevnině,
když tatínkovi jel jsem na klíně. 
Píseň o kyvadle (Jaro, sbohem)
Kolikrát už mě napadlo,
k večeru, když se šeří,
že hlídalo mě kyvadlo
jak voják u mých dveří.

Když škvírou kamen vyráží
na strop chvost rudých peří,
kyvadlo jako doma na stráži
chodilo u mých dveří.

Když na pavlači zábradlí
vrhlo stín tichých zeber,
když přišly sny a přepadly,
řeklo: Za kliku neber!

Živote, jak šly hodiny
pomalu na pokraji,
teď, když se loučím se stíny,
tak strašně pospíchají. 
Píseň o lásce (Jaro, sbohem)
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.

Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.

Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.

Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.

Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.

Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.

Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že Přijde zklamání -,

abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená. 
Píseň o rodné zemi (Zhasněte světla)
Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti,
krásná jako kvítka na modranském džbánku,
sladká jako střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vložil k rukojeti.

Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu vždycky navracíš se domů,
stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné krásy,
k chudé jako jaro v čerstvém lomu.

Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
těžká, těžká jako vlastní vina
- není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého spánku
padne prudce její hořká hlína. 
Píseň o slabikáři (Jaro, sbohem)
Zní opět staré vzpomínky,
nikdo jim neodolá:
Jde chlapec vedla maminky
a už začíná škola.

Slabikář vidím v duchu zas
s obrázky Alšovými.
Bože, bylo tam tolik krás,
jež dávno zapadly mi.

Neskáče pes už přes oves,
jak tenkrát v písničce skromné,
větříček sice foukal dnes,
neshodil hruštičku pro mne.

Tak jenom napadlo mi,
jak jsem v té knížce čítal.
čas letěl nad těmi deskami,
já roky nepočítal. 
Píseň o Viktorce (úryvky)
I

Noc byla tenkrát bezmála
a Úpa byla rozvodněna.
Volal jsem do tmy jejich jména,
dvě krásná jména, zoufalá.

Té, která byla raněna
a sežehnuta bleskem krásy,
básnířky, která vplétala
krvavé trní do jména.

Té, která, krásná nad jiné,
neměla strach z té čaromoci,
ač věděla, že bez pomoci
svou vlastní krásou zahyne.

Jako bych volal do mládí
a stíral dech svůj ze zrcadla,
abych tam spatřil její ňadra,
bílá - na černém pozadí.

Stín tváří padá na její
a jsou to lásky zimomřivé.
Ještě však nosí jako dříve
tu černobílou kameji.

Pak jméno té, jež do těch vod
černých, jako by tekla tuha,
zpívala večer samodruhá
s oblohy plné třpytných not,

té šílené, té z příběhu,
té, která bleskům rouhala se
a s trpkým smíchem na grimase
chodila bosa po sněhu.

Viktorka přišla oděna,
jako by už už vcházel ženich,
do písní v závoj upředených,
zakrývající kolena.

A s kletbou na rtu; možno-li
za prahem smrti ještě klíti,
když se už proměnila v kvítí,
v to nejprostší, v to na poli.

Byl ale asi s pláčem tkán
ten její šat, když se už smráká
a cháska ptáků všelijaká
zvedá se od večerních bran.

Byla jim krása taková,
ty mrtvy mohly rozhrnouti
s tváří svých hlínu jako proutí
a vejít v ticho domova.

A býti světlem v zášeří,
či jako rosu s kapradiny
setřásti s vlasů drobty hlíny
a vejít opět do dveří!

Šly mlčky a já vedle nich,
jako bychom šli v rozhovoru
po trávě, písku, po mramoru,
po strmých schodech dřevěných.

Před očima jsme měli tmu,
tu z pohádek, kdy ucho slyší,
jak mluví sova a co myši
řeknou jí na to pošeptmu.

Ach, vědět jen, když na čely
rozhodily kdys kolem skrání
své vlasy ráno při česání,
jak jim ty vlasy voněly!

Osleplé zrcátko a trochu pavučin,
hřeben a několik ubohých vlásenek,
to bylo vše, co jsem nalezl
v opuštěném domku na stráni.

Však ticho kolem věcí těch
bylo tou nejsmutnější básní na zemi,
která kdy byla pro mne zpívána.

III

Když pokojík, kde na lůžku
přemýšlí o bezděčné vině,
nemajíc jiné přítelkyně
než pláčem zvlhlou podušku,

byl smutnější, než kdyby mříž
světu ji navždy uzavřela,
když ze stěn stávala se cela,
někdo se zeptal: Ještě bdíš?

Od toho dne kdos neznámý
dal něco do kalíšku květin,
že voněly víc než kdy předtím
a žhnuly prudce barvami,

a věci, které do těch dob
byly tak prosté, každodenní,
proměnily se bez proměny,
jako by vzbouzely se z mdlob.

A ta, jež uléhala si
vždy s hrůzou k spánku bez úlevy,
v obavách, co zas noc jí zjeví,
volala spánek na řasy.


- Pomoz mi, Bože, rozbože,
dej, ať Tvou lásku neoklamu.
Když do náruče padala mu,
padala jako na nože.

A co se jí to všechno ptal,
když šáteček složený v půli
a navoněný levandulí
jí kolem rány ovázal?

Raději skočit ze skály,
jenom ty oči neviděti,
jež se jí její bílou pletí
hluboko propalovaly.

- Neunikneš mi ani v tmách,
jsem stále jako na čekané,
hledám tvé oči polekané.
Viktorko, proč máš ze mne strach?

Viktorka tiskne potají,
když nikdy nedívá se na ni,
šáteček příjemného tkaní
s kraječkovými okraji.

V

Viktorko, běda, nebylas
z těch panen, které místo tance
nalily moudře do kahance
oleje, aby neuhas.

Kdo tě to odral do cárů,
kdo naházel prach do tvé krásy,
po kterých cestách ztrácela jsi
krvavá zrnka korálů?

Kdo vylíbal ti z tváří tvých
panenství a prsty zlými
drtil tvé prsty? Pověz ty mi,
kdo na svědomí má ten hřích?

Ten, kdo tě vedl osudně,
až na kraj pekel, zapomene!
Pojď a své nohy zkrvácené
umyj si doma u studně.

Vrať se jen, než tě ovane
opět svým kouzlem temná síla.
Sestřička marně odestýlá
však lůžko neodestlané.

VII

Jde každému smrt mlčky vstříc,
nemilosrdná pilná žnečka.
Neodpočine, neposečká
a jde zas dál jakoby nic.

Ve strachu člověk propotí
na horkém lůžku prostěradla,
zatím co ona se již vkradla
a jde mu rychle naproti.

Co tenkráte však za živa
Viktorce v bouři pověděla,
že líce její uzardělá
se ještě dneska usmívá?

Že zdá se, jak by neutich
dech na rtu, že se ňadro zdvíhá,
ačkoliv na něm leží tíha
dvou rukou pevně semknutých?

Jak je to ticho tíživé.
A zpod věnečku ze slziček
řasami přimhouřených víček
mrtvá se dívá na živé.

Barunka pleše položí
do rakve kvítek resedový,
žádostiva, co dnes jí poví
ta, která spí jak na loži.

Má před sebou jen tmu a tmu,
tu z pohádek, kdy ucho vnímá
vše, co je skryto před očima
a co tma říká pošeptmu.

Pod kterým stromem bude skryt
ten, jehož oči neodbytné
půjdou s ní, dokud neprocitne,
až tam, kam oči budou chtít.

A odrána až do cárů,
po sněhu půjde, bosky třeba,
pro almužnu a krajíc chleba,
odmítaný jí z rozmaru.

A se znamením na těle,
jaké kdys nosívali vězni,
za láskou půjde, neboť bez ní
je život troškou popele.
To nebyl obraz, to byl stín,
který se šinul po pěšině
milostným hájem v Nedošíně,
už podzimním, už bez květin.

S vráskami v tváři povadlé
usedla si tam smutná paní
a psala prstem v zadumání
do rosy na opěradle.

Pak s troškou sebevědomí
řekla si náhle: Vždyť už chvátám,
a šťastné páry míjela tam,
líbající se pod stromy.

A její šat už nešustí,
už dotančila. A ret pálí
slzami, které líbávali
dříve jí muži nad ústy.

Vždyť přichází již z daleka
a jenom málo dní je před ní.
Vlastně už čeká na poslední,
vlastně už na nic nečeká. 
Píseň o ženách (Koncert na ostrově)
Kdekdo mi říkal:
pamatuj si dobře,
jsou větší vášně na světě,
než je láska.
Možná, že ano.

I zabíjet je vášeň
a patrně jsou tací, kteří
nikoliv bez rozkoše
překročí zabitého.

Možná, že ano.

Válka však končí.
kdo by v této chvíli
přemýšlel ještě
o tak smutných věcech.

Možná, že já.

Neboť kdyby ženy,
obsluhovaly děla,
padaly by na svět
jenom růže.

Možná, že ano,
možná také, že ne. 
Prašná brána
Když přibíhal jsem shora z předměstí
k té bráně,
objevil jsem Prahu.
Vcházel jsem do starých uliček
a bylo mi úzko.

V hospodách řinčely sklenice
a láska courala tam po dlažbě
své chudé krajky.
Ale já spěchával na staré náměstí
a dál až k řece.

V čas vánoční byl na náměstí trh.
K večeru rozžíhali prodavači
plamínky karbidových lamp
a pomeranče na svých ošatkách
stavěli do pyramid jako
dělostřelci koule vedle děl,
když bylo před bitvou.
A byl to nepřeberný čas
chlapeckých samot.

Jednou se na mě usmála
neznámá dívka.
Držela v ústech zlomenou růžičku
už trochu povadlou
a šeptala mi něco do očí.

Dal jsem se na ústup
a utíkal jsem branou,
a když jsem svíral kliku u dveří,
tlouklo mi ještě srdce.

V životě jsem však lásce neunikl.
Nešťastná růže!
Zvadla beze mne.
Však někde tam to asi začalo.
To ona! Ta růže! 
Prstýnek po mamince (Maminka)
Když prstýnek mám na dlani,
hovořím k němu v ústraní.
Na stole svíčka hoří.
Pověz mi, perlo samotná,
ve kterém jsi byla moři.

Však ve věnečku zhaslých rout
těžko si může vzpomenout,
a proč by vyprávěla.
Prstýnku, kdo tě daroval
na ruku, jež se chvěla?

A byl možná den májový
či pršelo - však kdo to ví,
a tatínka stál jmění.
A šli; tu ruku s prstýnkem
měl asi na rameni. 
První dopis mamince (Maminka)
Už vím, dám dopis na zrcadlo
či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.

Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.

Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
- ve slově Tvého velké T -
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:

štěstí - po t se píše ě -
a zdraví - a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.

A trhám papír, muchlaje ho
- maminka stojí nad válem
a chystá něco voňavého -
tu v odhodlání zoufalém

přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučněné ruce obě
zvedly mě rychle ze země. 
Růže pro slečnu učitelku (Maminka)
Nebojím se to slovo říci,
sním o tom jako o štěstí.
Bylo to v parku před radnicí
na Havlíčkově náměstí.
Havlíček má tam sochu z kovu
a hrozil městu Habsburkovu
rukou sevřenou do pěstí.

Že hřích je omyl vzniklý z touhy
dělati dobro - tenkráte
tušení neměl školák pouhý,
ještě tě neznal, Sokrate!
A růže, chlapec hodný vcelku,
kradl pro slečnu učitelku.
Chodil jsem asi do páté.

A u té sochy na záhonku,
když tma se vkradla do ulic,
nekvetly dlouho na svém stonku.
Bývávalo nás asi víc.
Schoval jsem je pod staré necky
a před maminkou pokrytecky
tvářil se jakoby nic.

Ve třídě první byl jsem ráno
a vstříc jsem učitelce šel.
Kradeny byly. Nevídáno.
Dneska už bych to neuměl.
Nic netušíc, něžně je kladla
do vody na okraj umyvadla.
A já se štěstím při tom rděl. 
Svlačec (Maminka)
Nad škarpou visí u silnice,
obtáčí dlouhá stébla žit.
Jen kapku rosy a nic více
v kalíšku svém ti podá pít.

Tak lehce jde se pocestnému,
jež okusil by vzácných vín.
Co říkal chlapec? Zdálo se mu,
že zavoněl dech maminčin. 
Tatínkova dýmka (Maminka)
Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.

Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.

Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.

A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Když stůně, dýmka leží
na okně pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.

A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.

Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál. 
To kalné ráno (Osm dní)
Za sto let možná děti našich dětí
svým dětem budou teskně vyprávěti
o šedém ránu čtrnáctého září,
navěky označeném v kalendáři.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Až ze všech nás budou jenom stíny
či prach, jejž čas bude klást na hodiny
života příštích, v ranním šeru
chvíle se ozve bez úderu.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Tu chvíli před půl čtvrtou ranní,
ten okamžik a konec umírání,
když smrt se dotkla vrásek čela
a ranní mlhou odcházela.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají,
měla bys první být mezi těmi, kdož lkají,
Evropo hrozná nad meči a děly,
ve světle svící, jež se rozhořely.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě. 
Ukolébavka (Maminka)
Až, chlapečku, zavřeš víčka,
vyskočíš si na koníčka.
A koníček spí.

Na louce je plno květin,
pojedeš s ním do kopretin.
Kopretinky spí.

Pojedeš s ním k černé skála
po silnici u maštale.
Černá skála spí.

Jiskry prší od podkůvek,
pojedeš s ním do borůvek.
A borůvky spí.

Krásná panna drží vlečku,
sbírá si je do džbánečku.
A džbáneček spí.

A pod skálou voda hučí,
vezmu tě zas do náručí.
A chlapeček spí. 
Večer na pavlači (Maminka)
Když vyšel měsíc nad náš dům,
který se chystal spáti,
posvítil k nám, pak k sousedům,
zdi měly nové šaty.
Nebyly už tak strnulé
a v okně svazek cibule
zatřpytil se, byl zlatý.

A za dvě za tři chviličky
pod zpuchřelými madly
i škopík, trochu od svíčky,
a na něm mokré hadry,
jako by naše nebyly
a špinavou zem nemyly,
zářily u zábradlí.

Šel jsem se dívat na pavlač.
Vtom někde v suterénu
ozval se křik a poté pláč.
- Pojď, zavři, bije ženu!
A maminka je v rozpacích.
Měsíc se schoval v oblacích
a tma přikryla scénu.

Dole to bylo nepěkné
a měli v bytě šváby.
Kdopak ti, noci, navlékne
tvé hvězdy na hedvábí?
Slýchal jsem: Chodí za jinou,
prý brunetku má s ofinou.
Tajemné okno vábí. 
Večerní píseň (Maminka)
Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stal na skříňce,
zatřpytil se okamžitě,
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jiní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.

Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.

Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tou rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.
V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.

Dnes už tak šťastně neusínám. 
Vlaky (Maminka)
Vlak jede a kouř v chomáči
padá na okna pavlačí.

Semafor slétne, nad tratí
začli zas práci zpívati.

Maminka okno rozhodí,
bydlíme v třetím poschodí.

A nestačí je zavřít pak,
z opačné strany jede vlak.

Vlak jede a kouř v chomáči
padá na okna pavlačí.

Okno je smutné bez kvítků,
mívali jsme tam pažitku.

Letos tam máme od zimy
i muškát s květy bílými.

Když maminka jej zalívá,
je v každém saze ošklivá.

S kytkou se mazlí: Nezvadni!
Vlak píská. Je to nákladní. 
Všední den (Maminka)
Brambory jsou již na padrť!
Ta kamna! Často říkávala,
že budou jednou její smrt.
A zatím kamna mile hřála.

Nemyslete, to nebyl hněv,
maminka měla strach, že zmešká.
Když skláněla se pro konev,
byla ta konev pro ni těžká.

Pak zlobila se s žehličkou,
protože v kamnech vyhasíná,
a do sklepa šla se svíčkou,
nebyla tenkrát elektřina.

A vždycky dvakrát měsíčně
od rána prala na pavlači.
A její ruce nesličné
bývaly potom hebké k pláči.

Však ještě musím z podlahy
setříti špínu. Podej mýdlo!
A hadr! Ten cár neblahý
kdes visel jako smutné křídlo.

Opřena o ně, chtěla jen
pár metrů výše z toho všeho.
Stoupni si, chlapče, u kamen
a nešlapej mi do mokrého! 

Audio

Zbierka Maminka, časť 1.
Zbierka Maminka, časť 2.
Zbierka Maminka (1957)
Staroměstsky orloj
O smrti

Video

Jako kouř marihuany jsou verše básníků
Jako kouř marihuany, filmové variácie na Seifertové básne

Tichý dvojhlas (audio)

Staromestský orloj
Sneh
Píseň o rodné zemi
Bompardování města Kralup
První dopis mamince
Až jednou
Hora Říp
Vánoce
Verše o růži
Býti básnikem
Romance o víne
Píseň novoroční

Všecky krásy světa (próza - audio)

Kuchynské hodiny
Smíchovský dance macabre
U hrobu rabbiho Löwa
Dosti Wolkra!
Éós bohyně ranních červánků
Úvod